Z hypochondrů si spousta lidí dělá legraci. Jsou to totiž jedinci, kteří si pořád stěžují na nějaké nemoci, zdravotní neduhy a bolesti, neustále chodí k lékařům a dožadují se dalších a dalších vyšetření, která však stále vycházejí negativně. Takoví lidé jsou pak snadno považováni za simulanty, tedy za ty, kdo si jen vymýšlejí a cíleně se tak vyhýbají například práci či jiným povinnostem. Ale skutečná hypochondrie není výmysl, je to prokázaná psychická porucha. Není vhodné se těmto lidem vysmívat, lepší je doporučit jim psychiatrickou léčbu. Ani ta ovšem není nijak snadná.

Rok léčby

Kdo je naprosto přesvědčený, že má rakovinu či poškozený mozek, přičemž desítky lékařů a různých vyšetření mu to vyvrátí, ale on na tom přesto trvá, tak takový člověk nemusí být simulant. Protože on si skutečně myslí, že takovou zlou nemoc má a lékaři prostě nejsou schopni ji prokázat či ji ještě neznají. Ale on ji přesto má, vždyť to cítí, komplikuje mu život, je z ní nešťastný. A skutečně ho něco trápí – ale není to fyzická stránka, je to v jeho hlavě. Hypochondrie je totiž prokázaná. Je vhodné ji léčit, aby nemocný člověk měl zase radost ze života a nic ho netrápilo.

Ale jako u všech psychických poruch, i takový jedinec musí uznat, že ho trápí psychika a že má skutečný problém. Musí se také chtít vyléčit. Přitom to není jednoduché a může to trvat klidně i rok či déle. Sám si navíc člověk nepomůže, je nutná pomoc odborníků a podpora jeho rodiny. Jen pokud totiž ostatní uznají, že to na ně jen „nehraje“ a poskytnou mu svou oporu a pomoc, může nad nemocí zvítězit. A tak je to na nás všech – hned se každému simulantovi nevysmívat, ale snažit se ho pochopit a porozumět mu.