I toho nejodolnějšího jedince jednou za čas přepadne neodolatelná chuť na sladké. Nějaký čas jí dokážeme odolávat, ale stačí okamžik slabosti a naládujeme se nezdravým sladkým nebo mastným či tučným jídlem. Ale možná za to nemůžeme tak úplně jen my, svou vinu mají také naše geny.
Všichni víme, že tučné, sladké, mastné a další podobné jídlo našemu zdraví ani tělu nesvědčí. Nejen, že po něm tloustneme, ale zvyšuje se nám cholesterol, ubližujeme tím svému srdci, nadměrná váha přetěžuje naše klouby, koledujeme si o cukrovku a další nepříjemné potíže. A tak se většina z nás snaží jíst rozumně. Jenže když jsme ve stresu, smutní, když nás vytočí partner či šéf, když jsme bezradní v nějaké životní situaci, často bezděčně saháme po tom, co si jindy zakazujeme. Nálada se nám tím hned zlepší a pohlížíme na svět rázem smířlivěji a už tolik nevěšíme hlavu. Endorfiny v naší krvi, vyplavené díky zkonzumovaným dobrotám, rázem začnou pracovat. Jenže si takhle koledujeme o zdravotní potíže.
Vina předků
Možná si někdy lámete hlavu, proč nedokážete odolat. Proč vás tolik láká zejména sladké. Potěšíme vás, není to jen vaší slabou vůlí, ale jde o genetický předpoklad. Naši předci neměli na výběr tolik jídla jako my, ale jedno věděli dobře. Jejich tělo jim řeklo, kdy mají jíst sladká jídla – například před dlouhými pochody či při práci. Zkrátka kdykoliv potřebovali dostatek rychlé energie, aby zvládli náročné situace. Stejně tak si jim jejich tělo říkalo o tučné – například před příchodem zimy, aby si vytvořili tukové zásoby a neprochladli.
My žijeme úplně jinak než naši předci, ale naše těla si o sladké a tučné říkají v úplně stejných chvílích. Máme to uložené v genech a je to tak správně. Ale musíme se ovládat a nenechat se hnát jen pudy. Chutě totiž někdy nejsou opodstatněné, a tak je můžeme oklamat – dát si žvýkačku, zabavit se nějakou činností a nemyslet na jídlo, zacvičit si a tak dále. Tukové zásoby si díky topení totiž před zimou vytvářet nemusíme. A při neodolatelné chuti na sladké je určitě lepší dát si ovoce než koblihu.